Obsah

Historie

foto-bulaPrvní dva hutníci přišli do míst, kde se nachází dnešní obec, v roce 1404 a začali zde s kutáním v jámě Všech svatých. Když skutečně rudu našli, prodali kutací právo tehdejšímu knížeti Lobkowiczovi. Ten postavil v Mikulově pět domů a pojmenoval toto místo "Neuschelenberg". Časem se ovšem toto sídliště zmohlo, přibylo domů a obyvatel, kteří byli jen kovkopové a nelíbil se jim tento název obce. Požádali proto, aby dostali jiné jméno a stali se pak dle bully císaře Josefa II. městem se svým erbem a věnováním. Jméno jim bylo přeměněno na Sant Niklasberg. Dle kroniky a bully je to odůvodněno takto: "Ježto se nám vidí, že kutací místo Neuschelenberg má krásné výsledky kutací, dáváme mu jméno St.Niklasberg." Celkem bylo tehdy v Mikulově 549 kutacích jam. Podíváme-li se ještě nyní od Nového Města na mikulovské stráně, uvidíme místa, kde bylo kutáno. V tomto prostoru je tráva a osení i dnes tmavá.

V sedmileté válce město utrpělo mnoho, kutání bylo přerušeno a kovkopové uprchli do lesů.
Dne 23.06.1759 bylo město vypleněno 1600 muži pruského vojska, které tudy táhlo. Plenění trvalo 12 hodin. Jelikož nemohlo být zaplaceno výpalné, sebrali prušáci 36 kusů dobytka a rukojmím byl tehdejší městský rychtář Kristian Harnisch. Za něho pak bylo zaplaceno výkupné 211 zlatých rakouských.
Dne 17.11.1759 přišli Prusové znovu, sebrali rukojmí a to Severina Titella, Ondřeje KrugneraFrantiška Neumanna. Zase muselo býti zaplaceno výkupné 300 zlatých rakouské měny.
Očíslování bylo provedeno v roce 1771.
V září 1813 táhli Mikulovem Rusové, kteří se však chovali velmi dobře a město nepoškodili.
Dne 27.09.1826 zničil oheň 14 domů a uhořel jeden občan, dle nejasných záznamů v kronice to byl žhář a zřejmě byl do ohně vhozen.
Roku 1866 táhli Mikulovem Prusové, tentokráte již jako přátelé Rakouska.
Mikulovem projížděla od nepaměti deligvence - jakýsi druh pošty dostavníky. Dům, v němž byla přípřež pro tyto povozy se dodnes jmenuje "na poště". 
Rakouská pošta zde byla zřízena roku 1867.

Jelikož město vykonávalo vlastní spravedlnost, jest zde zachováno tzv. osudí (dle Ostrakismu) má 70 černých a 70 bílých kuliček ve skříňce s otvory, kam hlasující házeli kuličky buď bílé (nevina) nebo černé (vina).
Kronika z roku 1404 je již poškozená, ale záznamy se dají dobře číst, jsou ovšem německé a psány švabachem. Tato kronika je uložena v Okresním archivu v Teplicích.
 

 

Listiny (buly) města Mikulova

  1. Císař Ferdinand I. dal 01.05.1543 městu první svobodné kutací právo, 18 roků neplatila obec žádné poplatky.
  2. Císař Rudolf II. dne 6.9.1597 dal městu znak a právo držeti výroční a týdenní trhy (tato bulla je zvláště zachovalá, barvy znaku jsou tak čerstvé, jako by dnes vyšly z rukou malíře).
  3. Dne 30.05.1597 potvrdil Ullrich Felix svobodný pán Lobkovicz 16 artikulí řemeslné svobody. Pečetidla leptaná a řezaná do bronzu a mědi jsou zde zachována a v počtu 12 uložena v obecní pokladně.
  4. Dne 24.12.1642 povolil Ulrich Adam Popel Lobkovicz stavbu pivovaru a sladovny.
  5. Dne 16.06.1678 potvrdil Václav Ferdinand Popel z Lobkovicz doposud stávající svobodnictví a schválil stanovy obuvnického, krejčovského a kovářského cechu.
  6. Dne 23.06.1679 prodal Václav Ferdinand Popel z Lobkovicz pozemky, na kterých se kutalo, městu Mikulovu.
  7. Dne 14.08.1706 potvrdil Leopold Josef Popel Hrabě z Lobkoviczů privilegia města Mikulova. Totéž učinil císař Karel VI. dne 21.11.1732 a císař Josef II. dne 13.04.1784. Tato bulla má zvláště velmi zachovalou pečeť v rozměru 25 cm. Vysoká pečeť vložená v dřevěné schránce je velmi jemně provedena a je ze včelího vosku obarveného rumělkou.

Historie školy

Škola byla zřízena v roce 1654 v dnešním domě č.p. 82. Tehdejší třída však už není zachována. Prvním učitelem zde působil Krištof Burghart.
Od roku 1872 byla škola dvoutřídní. 4. července 1882 byla postavena dnešní škola č.p. 27 (nyní je zde obecní úřad). Vysvěcena byla 27.8.1883. Škola byla zrušena v roce 1962. 
Kronika z roku 1404 je již poškozená, ale záznamy se dají dobře číst, jsou ovšem německé a psány švabachem. Tato kronika je uložena v Okresním archivu v Teplicích.

cedule_skolacedule_skolka

 

Život po r.1945

Historie obce - život po druhé světové válce

Společenský vývoj v obci v letech po druhé světové válce
V létech po druhé světové válce, která skončila porážkou Německa, se změnil život pohraničních oblastí nově vzniklého Československa.
Převážně německé obyvatelstvo žilo ve strachu a nejistotě a se smíšenými pocity očekávalo další vývoj v novém státě. Po odsunutí velké části německých obyvatel se zbylí usedlíci jen obtížemi přizpůsobovali podmínkám života a zákonům nového státu.
Oblast Krušných hor se jen zvolna zalidňovala novými obyvateli. Malé osady blízko hranic se vylidňovaly a postupně zanikaly. tak zanikly například Mackov, Vilejšov a Oldříš. Malé zbytky obyvatel těhto obcí se stáhly do větších obcí. Mezi takové obce patřil i Mikulov.
České rodiny se usazovaly v obci jen velmi spoře. Některé jen na krátkou dobu. A tak se složení obyvatel obce měnilo jen zvolna. Nadále převažovali v obci původní obyvatelé německé národnosti.
Rozvíjet společenský život v obci a prosazovat nařízení státu bylo proto velmi obtížné. Bylo ale nutné pěstovat soužití Čechů a Němců a zvykat si na život v novém státě, zvaném "Československá lidově demokratická republika". Proto jako prvotní vznikla potřeba otevření české školy, ve které by se společně vzdělávali děti obou národností.
K rozvíjení společenského života jsou nutné i společenské organizace. A tak se tyto v obci postupně zakládaly.
Úspěch Komunistické strany Československa ve volách v roce 1946 a její pozdější vedoucí úloha v novém státě vedla k založení KSČ i v Mikulově. Založeny byly i nepolitické organizace, které pak společně tvořily tzv. Národní frontu. V obci Mikulov pak postupně vznikaly: Svaz požární ochrany, Československý červený kříž, Svaz žen, Sdružení rodičů a přátel školy, Sokol a později svazácká a pionýrská organizace.
Některé tyto organizace vznikaly pod tlakem nadřízených orgánů, některé však byly potřebné a prospěšné. Rozvoj obce závisel na činnosti těchto organizací, na schopnostech a obětavosti lidí, kteříje vedli, ale především na zájmu a aktivitě jejích členů.
Obec řídil Místní národní výbor. Léta byl jeho předsedou pan Sedlák, tajemnicí paní Káňová. MNV neměl mnoho finančních prostředků na nákladnější opravy svého majetku, ani mnoho pravomoci k řízení obce. řada prací proto závisela na pomoci občanů a byly zařazeny do tzv. Akce Z. Například výstavba požární zbrojnice a čekárny ČSAD. Místní organizace KSČ uplatňovala svůj vliv uvážlivě. Zaměřovala se hlavně na organizování oslav a akcí k různým výročím, například Májových oslav, oslav MDŽ, oslav VŘSR a pokládání věnců k hrobu rudoarmějců na místním hřbitově. Snažila se uplatňovat svůj vliv i v činnosti mládeže, prostřednictvím svých mladších členů a učitelů.
Velmi aktivní byl Svaz požární ochrany pod vedením pana Hnitky. Začalo se s budováním požární zbrojnice, vytvořilo se požární družstvo žen, které úspěšně reprezentovaly obec v požárních soutěžích. Vyhrávalo například okresní soutěž v Pozorce a postoupilo do krajského kola, kde se rovněž čestně umístilo.
Činnost ostatních oragizací se zaměřovala na zajišťování účasti na akcích a pracích pro obec. Organizovaly se ale také zábavy a plesy v sále restaurace Modrá Hvězda. Sál byl vždy zcela zaplněn. Tento sál byl sice nevábný, ale byl využíván i k promítání filmů, k přednáškám i ke cvičení místního Sokola, který tvořily převážně ženy. V sále se konalo i několik divadelních představení v podáníá dětí i dospělých. Překvapením a úspěchem bylo sehrání hry A.Jiráska "Lucerna", kterou nacvičily převážně německy mluvící obyvatelé v české řeči, v režii paní Scneiderové, v roce 1955.
Celá léta provozovala v obci prodejna potravin a základního zbvoží. Velmi dobrá a levná byla autobusová a vlaková spojení s okresním městem teplice, městem Duchcov a Litvínov. Zvlášť výhodný byl pozdně večerní autobusový spoj z Teplic, který umožňoval návštěvu kin a divadla v Teplicích.
Veškerá činnost v obci by nebyla možná bez obětavé práce některých občanů a funkcionářů MNV, na kterém delší čas praovali pan Filip, pan Sedlák, pan Němec a paní Káňová. Nelze si představit činnost požárníků bez pana Hnitky, činnost žen bez paní Schneiderové, veřejné práce a brigády bez paní Pařezové, činnost mládeže bez Františka Panznera. V SRPŠ se vystřídala va vedení paní Filipová, Němcová a další. V Československém červeném kříži si dobře vedla paní Fajglová. V čele osvětové besedy stál dlouhá léta pan Turek, obecní kihovnu dobře řídila paní Dagmar Hönigová. Významnou osobou byl pan Schneider, který se podílel na různých opravách, byl promítačem filmů v sále restaurace a později v nově opravené budově školy. Obětaví a aktivní byli i někteří mladí lidé, např. Jiří a Věra Vrkoslavovi, Karel Wagner, Reinhard Perner, Bedřich Günther, Kristyna Schwarzová, Gerta Löwová a další. Velkou úlohu v organizování kultrurních vystoupeních měli uitelé a školní mládež. Všem patří za obětavost dík.
Postupně vzrůstal zájem o sezonní pobyt v obci, ketrý se projevil živelnou výstavbou chat, často s nesouhlasem MNV. Upravovaly se a renovovaly volné objekty v rekreační střediska podniků a organizací. Žel rekreanti, až na vyjímky, se o život v obci příliš nezajímali.
Proslulost si postupně získávala hudební skupina "Sosna". Její country repertoár byl velmi žádaný po celém okolí. Tam, kde skupina hrála, bylo přeplněno.

Sportovní činnost v obci
charakterizují zejména zimní akce. Zásluhou lyžařského oddílu Lokomotiva teplice se obec stávala významným lyžařským střediskem okresu. Závodů na staré sjezdovce a později vybudovaném slalomovém svahu se zúčastňovali tehdy nejlepší sjezdaři naší republiky i sjezdaři z tehdejší NDR.
Velkou popularitu si získal i pozdější běžecký závod "Krušnohorská padesátka" na Novém Městě. Prvních ročníků se zúčastnily stovky lyžařů a mezi nimi i špičky našeho běžeckého lyžování. Obec části těchto účastníků poskytovala ubytování v prostorách školy i jinde.

Činnost mládeže v obci do roku 1968
Místní mládež se v poválečných létech jen zvolna probouzela z apatie a začala se scházet na plácku u staré šachty při volejbale. Zájem narůstal, plácek se různě upravoval, zábavy a potěšení ze sportu přibývalo. Ve volném čase, zejména v neděli dopolednense zde odehrávaly napínavé zápasy, občas i s patronátní vojenskou posádkou pohraničníků z Moldavy. Zahrát si přicházeli i starší občané.
Z iniciativy Jindřicha Schwarze postupně vznikla svazácká organizace, která se scházela v klubovně vybudované v zpustošené místnosti pod sálem místní restaurace. Místní mladí hudebníci vytvořili skupinu, které se říkalo "Mikulovský sextet", s dobrou instrumentální úrovní. Žel její činnost netrvala dlouho.
Aktivita mládeže pokračovala i v pozdějších létech. Na probuzení zájmu mladých o činnost mají velký podíl Věra a Jiří Vrkoslavovi.
František Panzner, Gerta Löwová, Krista Schwarzoví a.j. společně s novým učitelem školy se snažili vymýšlet akce, které by přitáhly co největší počet mladých lidí v obci.
A nebylo to vždy snadné. Přsto se v opravené klubovně scházela řada lidí. Zde se diskutovalo, zpívalo, poslouchalo gramoradio a kotoučový magnetofon. Mnozí se zde pokoušeli o první taneční kroky. Vše se dělo pod ochranným štítem Svazu české mládeže, později Československého svazu mládeže a za podpory MNV a KSČ.
Mládež postavila novou autobusovou čekárnu. Na této stavbě se podíleli mladí zedníci Reinhard Perner, Bedřich Günther, Wolfgang Renner a Jiří Pipek. Jako odměnu za práci dostala mládež od MNV stůl na stolní tenis. V prostorách školy se pak hrály náruživé zápasy.

V budově školy se scházely i děti z pionýrského oddílu. Ve vedení PO se vystřídaly A.Hönigová, H.Káňová, G.Löwová a Krista Schwarzová. Pionýři měli na starosti udržování pořádku v nové autobusové čekárně.
Mládež se v budově školy scházela nejen na stolní tenis. Zde se i cvičilo, zpívalo a tancovalo a konala se i posezení s občerstvením.
Mezi úspěšné akce mládeže patřily zdařilé večerní sáňkařské závody na cestě od nádraží, které vyhrála K.Schwarzová.
Překvapivé byly výlety se stanováním do Českého středohoří a k řece Ohři u Kotviny. Pro některé účastníky to byla první zkušenost s pobytem v přírodě a nezapomenutelný zážitek.
Poslední učitel uzavřel v roce 1962 sňatek s K.Schwarzovou. I po uzavření školy se spolu dál věnovali mládeži. S pionýry, tehdy již s žáky školy ve Střelné, jezdily na výlety po kraji. Například do Tisských skal, do děčínské ZOO, na zříceninu Vrabinec, na hrad Blansko, na Radobýl a zříceninu Kamýk, na Bukovou horu i do jiných míst.
Zážitkem pro děti bylo stanování v Bořislavi, v Kotvině, u Jesenické přehrady u Chebu a u rybníka Chmelař v Úštěku.
Se stárnutím nejaktivnějších mladých lidí, s přibívajícími povinnostmi i s vývojem politických událostí v zemi činnost mládeže ochabovala a zájem o práci a zábavu slábl.

Významné události a jejich vliv na občany naší obce
V roce 1960 byl v naší zemi vyhlášen socialismus a republika měla nový název - Československá socialistická republika. Mnozí z nás oceňovali vše dobré co socialismus nově přinesl. Zejména bezplatné školství s pomůckami a učebnicemi zdarma, rozvijející se zdravotní péči o děti i dospělé, dostupnost práce i levné bydlení. Radovali jsme se z úspěchů našich sportovců, obdivovali jsme krásu spartakiádních cvičení, vítali jsme úspěchy v kosmickém výzkumu.
Rozčarování nám přinášela některá nepopulární opatření vlády a zklamání, že vývoj společnosti nebyl takový jak jsme očekávali. Dovídali jsme se se zpožděním o zinscenovaných politických procesech v padesátých letech, o přehmatech a přečinech tehdejších vůdců socialistických států, o kultu osobnosti. Narůstal tlak nadřízených orgánů na pořádání různých oslav a politických akcí.
Účast na takových akcích se často měnila v povinnost a stala se stereotypem a zájem občanů obce o tyto akce klesal.
Školní mládeže v obci ubývalo a to vedlo k uzavření školy. Několik rodin s dětmi se odstěhovalo do Německé spolkové republiky.
S očekáváním a nadějí jsme přivítali pokus o nápravu nedostatků ve společnosti - o vytvoření socialismu s lidskou tváří v roce 1968.
S rozčarováním, odporem a zlobou se setkal vpád vojsk Vatšavské smlouvy na území našeho státu. 21.srpna v noci projížděli naší obcí transportéry, tanky a jiná vojenská vozidla. Modrá světla a rachot vozidel vyvolávaly strach. Nechápali jsme, co se děje. I v naší obci se brzy objevily protesty proti tomuto vpádu vojsk. Na zdi pod školou se objevily azbukou psané nápisy vyzívající vojska k návratu domů. Nespokojenost se vstupem vojsk projevili mnozí členové místní organizace KSČ. Někteří zahazovali své stranické průkazy a rušili členství. Pokoušeli jsme se diskutovat s vojáky na tanku, který se porouchalv dolní části obce. Vojáci byli dezorientováni, nevěděli kde vůbec jsou. Jejich velitel jim mluvit s námi zakázal.
Určitou formou protestu bylo rozhodnutí občanů pomoci našemu zemědělství. Uskutečnili jsme výjezd na sklizeň chmele. S překvapivou účastí mikulovských občanů jsme sklízeli chmel u Postoloprt. Cestu zpět nám křížily kolony vojenských vozidel. Směrem od Mikulova jely proti nám tanky a tak jsme se do Mikulova dostali jen s obtížemi po lesních cestách, zásluhou šoférského umění pana Filipa.
Jen zvolna se život ve státě i v obci zklidňoval. Zájem o dění v obci však klesal a pasivita starších občanů i mládeže narůstala.

Závěrem
Autor tohoto vzpomínámí byl pro svoje postoje proti vstupu vojsk vyloučen z KSČ, zbaven poslanectví v MNV a o dění v obci ztrácel zájem. Ukončil i vedení obecní kroniky. kterou v roce 1967 založil. V roce 1974 se z obce odstěhoval. Snad se najde někdo další, kdo objektivně zhodnotí dění v obci v době tzv. "Normalizace" a po tzv. "Sametové revoluci", porovná život obyvatel Mikulova v létech vzpomínaných s životem v současném režimu České republiky a současným děním v obci.
Zdravím všechny občany Mikulova, zejména ty, se kterými jsem prožil v obci hezké chvíle. přeji všem, aby žili v porozumění a pohodě, aby neměli problémy s prací, se vzděláním a zdravotní péčí. Novému vedení obce přeji, aby se jim dařilo uskutečnit vše dobré ve prospěch občanů Mikulova.

Mělo by být povinností
poučit se z minulosti.
Jinak naše budoucnost
Nebude vždy jenom ctnost.
Chyby v dávné historii
s těmi dnešními se kryjí.
Dnešní doba plná spěchu,
bude často bez úspěchu.
Planý bude každý slib,
nepoučíš-li se z chyb.

Jaroslav Lienert