Život po r.1945

Život po r.1945

Historie obce - život po druhé světové válce

Společenský vývoj v obci v letech po druhé světové válce
V létech po druhé světové válce, která skončila porážkou Německa, se změnil život pohraničních oblastí nově vzniklého Československa.
Převážně německé obyvatelstvo žilo ve strachu a nejistotě a se smíšenými pocity očekávalo další vývoj v novém státě. Po odsunutí velké části německých obyvatel se zbylí usedlíci jen obtížemi přizpůsobovali podmínkám života a zákonům nového státu.
Oblast Krušných hor se jen zvolna zalidňovala novými obyvateli. Malé osady blízko hranic se vylidňovaly a postupně zanikaly. tak zanikly například Mackov, Vilejšov a Oldříš. Malé zbytky obyvatel těhto obcí se stáhly do větších obcí. Mezi takové obce patřil i Mikulov.
České rodiny se usazovaly v obci jen velmi spoře. Některé jen na krátkou dobu. A tak se složení obyvatel obce měnilo jen zvolna. Nadále převažovali v obci původní obyvatelé německé národnosti.
Rozvíjet společenský život v obci a prosazovat nařízení státu bylo proto velmi obtížné. Bylo ale nutné pěstovat soužití Čechů a Němců a zvykat si na život v novém státě, zvaném "Československá lidově demokratická republika". Proto jako prvotní vznikla potřeba otevření české školy, ve které by se společně vzdělávali děti obou národností.
K rozvíjení společenského života jsou nutné i společenské organizace. A tak se tyto v obci postupně zakládaly.
Úspěch Komunistické strany Československa ve volách v roce 1946 a její pozdější vedoucí úloha v novém státě vedla k založení KSČ i v Mikulově. Založeny byly i nepolitické organizace, které pak společně tvořily tzv. Národní frontu. V obci Mikulov pak postupně vznikaly: Svaz požární ochrany, Československý červený kříž, Svaz žen, Sdružení rodičů a přátel školy, Sokol a později svazácká a pionýrská organizace.
Některé tyto organizace vznikaly pod tlakem nadřízených orgánů, některé však byly potřebné a prospěšné. Rozvoj obce závisel na činnosti těchto organizací, na schopnostech a obětavosti lidí, kteříje vedli, ale především na zájmu a aktivitě jejích členů.
Obec řídil Místní národní výbor. Léta byl jeho předsedou pan Sedlák, tajemnicí paní Káňová. MNV neměl mnoho finančních prostředků na nákladnější opravy svého majetku, ani mnoho pravomoci k řízení obce. řada prací proto závisela na pomoci občanů a byly zařazeny do tzv. Akce Z. Například výstavba požární zbrojnice a čekárny ČSAD. Místní organizace KSČ uplatňovala svůj vliv uvážlivě. Zaměřovala se hlavně na organizování oslav a akcí k různým výročím, například Májových oslav, oslav MDŽ, oslav VŘSR a pokládání věnců k hrobu rudoarmějců na místním hřbitově. Snažila se uplatňovat svůj vliv i v činnosti mládeže, prostřednictvím svých mladších členů a učitelů.
Velmi aktivní byl Svaz požární ochrany pod vedením pana Hnitky. Začalo se s budováním požární zbrojnice, vytvořilo se požární družstvo žen, které úspěšně reprezentovaly obec v požárních soutěžích. Vyhrávalo například okresní soutěž v Pozorce a postoupilo do krajského kola, kde se rovněž čestně umístilo.
Činnost ostatních oragizací se zaměřovala na zajišťování účasti na akcích a pracích pro obec. Organizovaly se ale také zábavy a plesy v sále restaurace Modrá Hvězda. Sál byl vždy zcela zaplněn. Tento sál byl sice nevábný, ale byl využíván i k promítání filmů, k přednáškám i ke cvičení místního Sokola, který tvořily převážně ženy. V sále se konalo i několik divadelních představení v podáníá dětí i dospělých. Překvapením a úspěchem bylo sehrání hry A.Jiráska "Lucerna", kterou nacvičily převážně německy mluvící obyvatelé v české řeči, v režii paní Scneiderové, v roce 1955.
Celá léta provozovala v obci prodejna potravin a základního zbvoží. Velmi dobrá a levná byla autobusová a vlaková spojení s okresním městem teplice, městem Duchcov a Litvínov. Zvlášť výhodný byl pozdně večerní autobusový spoj z Teplic, který umožňoval návštěvu kin a divadla v Teplicích.
Veškerá činnost v obci by nebyla možná bez obětavé práce některých občanů a funkcionářů MNV, na kterém delší čas praovali pan Filip, pan Sedlák, pan Němec a paní Káňová. Nelze si představit činnost požárníků bez pana Hnitky, činnost žen bez paní Schneiderové, veřejné práce a brigády bez paní Pařezové, činnost mládeže bez Františka Panznera. V SRPŠ se vystřídala va vedení paní Filipová, Němcová a další. V Československém červeném kříži si dobře vedla paní Fajglová. V čele osvětové besedy stál dlouhá léta pan Turek, obecní kihovnu dobře řídila paní Dagmar Hönigová. Významnou osobou byl pan Schneider, který se podílel na různých opravách, byl promítačem filmů v sále restaurace a později v nově opravené budově školy. Obětaví a aktivní byli i někteří mladí lidé, např. Jiří a Věra Vrkoslavovi, Karel Wagner, Reinhard Perner, Bedřich Günther, Kristyna Schwarzová, Gerta Löwová a další. Velkou úlohu v organizování kultrurních vystoupeních měli uitelé a školní mládež. Všem patří za obětavost dík.
Postupně vzrůstal zájem o sezonní pobyt v obci, ketrý se projevil živelnou výstavbou chat, často s nesouhlasem MNV. Upravovaly se a renovovaly volné objekty v rekreační střediska podniků a organizací. Žel rekreanti, až na vyjímky, se o život v obci příliš nezajímali.
Proslulost si postupně získávala hudební skupina "Sosna". Její country repertoár byl velmi žádaný po celém okolí. Tam, kde skupina hrála, bylo přeplněno.

Sportovní činnost v obci
charakterizují zejména zimní akce. Zásluhou lyžařského oddílu Lokomotiva teplice se obec stávala významným lyžařským střediskem okresu. Závodů na staré sjezdovce a později vybudovaném slalomovém svahu se zúčastňovali tehdy nejlepší sjezdaři naší republiky i sjezdaři z tehdejší NDR.
Velkou popularitu si získal i pozdější běžecký závod "Krušnohorská padesátka" na Novém Městě. Prvních ročníků se zúčastnily stovky lyžařů a mezi nimi i špičky našeho běžeckého lyžování. Obec části těchto účastníků poskytovala ubytování v prostorách školy i jinde.

Činnost mládeže v obci do roku 1968
Místní mládež se v poválečných létech jen zvolna probouzela z apatie a začala se scházet na plácku u staré šachty při volejbale. Zájem narůstal, plácek se různě upravoval, zábavy a potěšení ze sportu přibývalo. Ve volném čase, zejména v neděli dopolednense zde odehrávaly napínavé zápasy, občas i s patronátní vojenskou posádkou pohraničníků z Moldavy. Zahrát si přicházeli i starší občané.
Z iniciativy Jindřicha Schwarze postupně vznikla svazácká organizace, která se scházela v klubovně vybudované v zpustošené místnosti pod sálem místní restaurace. Místní mladí hudebníci vytvořili skupinu, které se říkalo "Mikulovský sextet", s dobrou instrumentální úrovní. Žel její činnost netrvala dlouho.
Aktivita mládeže pokračovala i v pozdějších létech. Na probuzení zájmu mladých o činnost mají velký podíl Věra a Jiří Vrkoslavovi.
František Panzner, Gerta Löwová, Krista Schwarzoví a.j. společně s novým učitelem školy se snažili vymýšlet akce, které by přitáhly co největší počet mladých lidí v obci.
A nebylo to vždy snadné. Přsto se v opravené klubovně scházela řada lidí. Zde se diskutovalo, zpívalo, poslouchalo gramoradio a kotoučový magnetofon. Mnozí se zde pokoušeli o první taneční kroky. Vše se dělo pod ochranným štítem Svazu české mládeže, později Československého svazu mládeže a za podpory MNV a KSČ.
Mládež postavila novou autobusovou čekárnu. Na této stavbě se podíleli mladí zedníci Reinhard Perner, Bedřich Günther, Wolfgang Renner a Jiří Pipek. Jako odměnu za práci dostala mládež od MNV stůl na stolní tenis. V prostorách školy se pak hrály náruživé zápasy.

V budově školy se scházely i děti z pionýrského oddílu. Ve vedení PO se vystřídaly A.Hönigová, H.Káňová, G.Löwová a Krista Schwarzová. Pionýři měli na starosti udržování pořádku v nové autobusové čekárně.
Mládež se v budově školy scházela nejen na stolní tenis. Zde se i cvičilo, zpívalo a tancovalo a konala se i posezení s občerstvením.
Mezi úspěšné akce mládeže patřily zdařilé večerní sáňkařské závody na cestě od nádraží, které vyhrála K.Schwarzová.
Překvapivé byly výlety se stanováním do Českého středohoří a k řece Ohři u Kotviny. Pro některé účastníky to byla první zkušenost s pobytem v přírodě a nezapomenutelný zážitek.
Poslední učitel uzavřel v roce 1962 sňatek s K.Schwarzovou. I po uzavření školy se spolu dál věnovali mládeži. S pionýry, tehdy již s žáky školy ve Střelné, jezdily na výlety po kraji. Například do Tisských skal, do děčínské ZOO, na zříceninu Vrabinec, na hrad Blansko, na Radobýl a zříceninu Kamýk, na Bukovou horu i do jiných míst.
Zážitkem pro děti bylo stanování v Bořislavi, v Kotvině, u Jesenické přehrady u Chebu a u rybníka Chmelař v Úštěku.
Se stárnutím nejaktivnějších mladých lidí, s přibívajícími povinnostmi i s vývojem politických událostí v zemi činnost mládeže ochabovala a zájem o práci a zábavu slábl.

Významné události a jejich vliv na občany naší obce
V roce 1960 byl v naší zemi vyhlášen socialismus a republika měla nový název - Československá socialistická republika. Mnozí z nás oceňovali vše dobré co socialismus nově přinesl. Zejména bezplatné školství s pomůckami a učebnicemi zdarma, rozvijející se zdravotní péči o děti i dospělé, dostupnost práce i levné bydlení. Radovali jsme se z úspěchů našich sportovců, obdivovali jsme krásu spartakiádních cvičení, vítali jsme úspěchy v kosmickém výzkumu.
Rozčarování nám přinášela některá nepopulární opatření vlády a zklamání, že vývoj společnosti nebyl takový jak jsme očekávali. Dovídali jsme se se zpožděním o zinscenovaných politických procesech v padesátých letech, o přehmatech a přečinech tehdejších vůdců socialistických států, o kultu osobnosti. Narůstal tlak nadřízených orgánů na pořádání různých oslav a politických akcí.
Účast na takových akcích se často měnila v povinnost a stala se stereotypem a zájem občanů obce o tyto akce klesal.
Školní mládeže v obci ubývalo a to vedlo k uzavření školy. Několik rodin s dětmi se odstěhovalo do Německé spolkové republiky.
S očekáváním a nadějí jsme přivítali pokus o nápravu nedostatků ve společnosti - o vytvoření socialismu s lidskou tváří v roce 1968.
S rozčarováním, odporem a zlobou se setkal vpád vojsk Vatšavské smlouvy na území našeho státu. 21.srpna v noci projížděli naší obcí transportéry, tanky a jiná vojenská vozidla. Modrá světla a rachot vozidel vyvolávaly strach. Nechápali jsme, co se děje. I v naší obci se brzy objevily protesty proti tomuto vpádu vojsk. Na zdi pod školou se objevily azbukou psané nápisy vyzívající vojska k návratu domů. Nespokojenost se vstupem vojsk projevili mnozí členové místní organizace KSČ. Někteří zahazovali své stranické průkazy a rušili členství. Pokoušeli jsme se diskutovat s vojáky na tanku, který se porouchalv dolní části obce. Vojáci byli dezorientováni, nevěděli kde vůbec jsou. Jejich velitel jim mluvit s námi zakázal.
Určitou formou protestu bylo rozhodnutí občanů pomoci našemu zemědělství. Uskutečnili jsme výjezd na sklizeň chmele. S překvapivou účastí mikulovských občanů jsme sklízeli chmel u Postoloprt. Cestu zpět nám křížily kolony vojenských vozidel. Směrem od Mikulova jely proti nám tanky a tak jsme se do Mikulova dostali jen s obtížemi po lesních cestách, zásluhou šoférského umění pana Filipa.
Jen zvolna se život ve státě i v obci zklidňoval. Zájem o dění v obci však klesal a pasivita starších občanů i mládeže narůstala.

Závěrem
Autor tohoto vzpomínámí byl pro svoje postoje proti vstupu vojsk vyloučen z KSČ, zbaven poslanectví v MNV a o dění v obci ztrácel zájem. Ukončil i vedení obecní kroniky. kterou v roce 1967 založil. V roce 1974 se z obce odstěhoval. Snad se najde někdo další, kdo objektivně zhodnotí dění v obci v době tzv. "Normalizace" a po tzv. "Sametové revoluci", porovná život obyvatel Mikulova v létech vzpomínaných s životem v současném režimu České republiky a současným děním v obci.
Zdravím všechny občany Mikulova, zejména ty, se kterými jsem prožil v obci hezké chvíle. přeji všem, aby žili v porozumění a pohodě, aby neměli problémy s prací, se vzděláním a zdravotní péčí. Novému vedení obce přeji, aby se jim dařilo uskutečnit vše dobré ve prospěch občanů Mikulova.

Mělo by být povinností
poučit se z minulosti.
Jinak naše budoucnost
Nebude vždy jenom ctnost.
Chyby v dávné historii
s těmi dnešními se kryjí.
Dnešní doba plná spěchu,
bude často bez úspěchu.
Planý bude každý slib,
nepoučíš-li se z chyb.

Jaroslav Lienert